Skutečné příběhy

Bylo to pondělí 22. 8. 2011. Bohužel místo dobré zprávy a antibiotik jsem si odnesla zprávu: „Nikolko, je to špatné, hodně špatné…“ Neplakala jsem, jen mi hlavou běželo, že to určitě musím zvládnout! Okamžitě mne čekala konzultace na onkologii. Karcinom byl velký a velmi agresivní. Již jsem byla objednaná na různá vyšetření a ani ne do týdne na první chemoterapii. Vím, že se mi hlavou honilo mnoho otázek. Jak zvládnu práci, poslední ročník studia a co děti? Neplánovala jsem je hned, ale budu je po léčbě moci mít? Nevím, zda jsem podvědomě věděla, že léčba dopadne úspěšně, nebo jsem si v sobě nastavila, že to prostě zvládnu, ať to stojí, co to stojí. Jsem mladá, mám celý život před sebou! A najednou tu byla ta nejtěžší chvíle. Jet k mým rodičům, kteří mají pouze mne a sdělit jim „mami, tati, jsem nemocná, velmi nemocná, mám rakovinu“. Chvíle, kterou jsem si v hlavě promítala za tu cestu mnohokrát…

Na odběr a zamrazení vajíček nebyl čas, hned za týden jsem podstoupila první chemoterapii. Celkem jsem jich měla naordinovaných osm. Bohužel mé tělo chemoterapií velmi špatně snášelo a docházelo u mne téměř ke všem nežádoucím účinkům, ale i přesto jsem byla vnitřně odhodlaná se uzdravit, toto období zvládnout a žít dál svůj život. Z počátku jsem se snažila chodit do práce, naštěstí mi zaměstnavatel vyšel vstříc. Rozhodla jsem se nepřerušit studium a alespoň se pokusit zvládnout co nejvíce zkoušek. To, že jsem mohla chodit mezi lidi, do práce a studovat mi velmi pomáhalo. Od začátku jsem se rozhodla mluvit o svém onemocnění a o svých pocitech otevřeně bez jakéhokoliv tabu a tajností. Chtěla jsem poukázat na to, že rakovina prsu se může týkat i mladých dívek a žen. Již reakce mého okolí byla pro mne velkou motivací v tom, že můj příběh a mé onemocnění vedlo spoustu žen a dívek z mého okolí k tomu, aby nepodceňovaly prevenci.

Nemoc byla těžká i pro mé blízké

Okolí neslo mou nemoc těžce. Všichni mě znají jako dlouhovlasou a usměvavou sportovkyni. V nejhorších chvílích po chemoterapiích se o mne staral pouze můj přítel a v době, kdy mi bylo trochu lépe a mohla jsem chodit ven, jsem byla zase ta usměvavá holka.

Samozřejmě se můj vzhled rapidně měnil. V průběhu léčby jsem přibrala 30 kg, vypadaly mi nejen všechny vlasy, ale také obočí a řasy, to výraz obličeje změní. Ale i přes toto vše, jsem se snažila dělat věci, které mám ráda. Chodili jsme celou dobu s přítelem tančit, chodili jsme na procházky, vídala jsem se ve chvílích, kdy to šlo, s rodinou, přáteli. K Vánocům jsem si přála nové lyže a chvíle, kdy jsem se na ně opravdu postavila před osmou chemoterapií pro mne byla velmi silná. Byla to doba, kdy jsem již nemohla sama vyjít schody, ale přesto s pomocí mého partnera jsem se dostala na hory a nějakým způsobem 3 x sjela sjezdovku. Najednou jsem opravdu měla radost z toho, že mohu sama vylézt z postele, bez velkých bolestí, že mám sílu obejít dům, že venku svítí sluníčko, že vidím své rodiče, přátele. Od této doby si opravdu umím užít každého okamžiku!

Od začátku léčby jsem byla rozhodnutá pro to, že si nechám odstranit nemocné prso. Neuvažovala jsem ani moc o důsledcích, ale hlavně jsem chtěla mít nádor z těla pryč. Před Vánoci jsem byla postavena před další těžké rozhodnutí. Vzhledem k diagnóze, agresivitě nádoru, a hlavně mému velmi nízkému věku mi bylo doporučeno zvážení preventivního odstranění i druhého zdravého prsu. Rozhodla jsem se podstoupit oboustrannou mastektomii prsů.

Touha pomáhat pomohla i mně samé

Již v této době jsem věděla, že chci pomáhat ostatním překonávat takové životní situace a nástrahy, protože mně úsměv a toto mé vnitřní přesvědčení velmi pomáhalo. Na stacionáři, kam jsem docházela na chemoterapie, na mne již pravidelně čekali pacienti, kteří chtěli chodit ve stejný čas na infuze jako já, protože jsme tam společně čas trávili veselými historkami, úsměvy a pozitivní náladou. Po poslední chemoterapii nebyl můj fyzický stav dobrý. Bohužel při rozsáhlém chirurgickém zákroku při odstraňování obou prsů a mnoha lymfatických uzlin došlo k pooperační komplikaci cévní mozkové příhodě. Probudila jsme se s necitlivou levou rukou, částečně nehybnými prsty na levé noze a brněním v levé tváři. Rozhodla jsem se, že to tak nenechám… Od tohoto okamžiku jsem každou chvíli, co to jen šlo, s rukou cvičila.

Po relativně krátké době se mi podařilo ruku téměř rozhýbat. Tvář odezněla sama, noha postupem času a rehabilitací také. Následoval ještě drobný operační výkon na srdci a další zdravotní komplikace spojené s imunitním systémem a endokrinním systémem, ale nenechávám se limitovat svým zdravotním stavem víc, než je nezbytné a snažím si užívat život naplno.

Dnes jsou to více jak čtyři roky od chvíle, kdy se můj bezstarostný život obrátil vzhůru nohama. Když se podívám zpět, nenapadlo by mne, že toto období začnu vnímat jako zkoušku a velký dar. Zkoušku, která mne naučila skutečně žít. Jizvy na těle zůstanou, drobné šrámy na duši zřejmě také, a přesto jsem v sobě našla mnoho vnitřní síly, nové energie a impulsů pro svou životní cestu a pro život, který má smysl žít a za který stojí bojovat. Rozhodla jsem se přidat k pacientské organizaci Bellis Young & Cancer a začala jsem studovat psychologii. Opět jsem se vrátila ke svému běhání a s ním o tom, že poběžím maraton. V budoucnu bych se ráda zaměřila na onkopsychologii, tak, abych dokázala na základě svých vlastních zkušeností a získaných odborných a praktických znalostí pomáhat onkologickým pacientům. V současné době jsem ve svém životě opravdu šťastná, jsem vděčná za každý krásný den života.

Objednala jsem se hned po víkendu do mammologické poradny, kde jsem už jednou byla, když jsem dokojila první dceru – v prsou mi totiž zůstala různá zatvrdlá místa, tak jsem tam byla na sonu a vše bylo v pořádku, jednalo se jen o pozůstatky mléka. Proto jsem i tentokrát byla v klidu – myslela jsem si, že to bude opět už nějaká souvislost s připravující se laktací. Když jsem ale viděla, jak se tváří doktorka, co mi dělala sonografické vyšetření, tak jsem začala tušit, že asi není všechno v pořádku. Okamžitě mě poslali do fakultní nemocnice na odběr vzorku – biopsii Core jehlou. Za dalších pár dnů byly výsledky, volala jsem si pro ně, a když mi lékařka řekla, ať hned přijedu, tak už jsem věděla, co mi chce říct. Jel se mnou manžel. Pak se ale rozjel kolotoč a všechno frčelo – musela jsem na vyšetření na gynekologii a hned druhý den nastoupit do porodnice na vyvolání porodu. Valentýnka se narodila malinkatá a nesměla jsem ji vůbec začít kojit, ale naštěstí i po umělém mléku rychle vyrostla a v půl roce vážila už 9 kg. Během hospitalizace v porodnici mi ve FN rovnou provedli sono jater a rtg plic. Obojí bez metastáz, částečně jsem si oddychla, ale stále jsem se bála, aby třeba nebylo něco v kostech nebo v mozku. Všechny maminky kolem kojily a radovaly se z miminek a já plakala a bála se, jestli budu žít a jestli ty své děti vůbec stihnu vychovat, aspoň, než budou dospělé. Pak jsem si ale řekla dost smutku – takhle se nebojuje a začala věřit tomu, že vyhraju, že budu žít a že celou tu léčbu zvládnu s úsměvem.

Tři týdny po porodu jsem šla na operaci, pravostrannou mastektomii, ani to moc nebolelo, vzali mi dvě sentinelové uzliny a obě byly čisté a také jsem absolvovala další vyšetření, která vyloučila metastáze. V nemocnici jsem po operaci byla 4 dny a hned, jak jsem přišla domů, jsem byla schopná se starat o domácnost i o děti. Na pohled do zrcadla jsem si zvykla poměrně rychle. Přes den nosím v podprsence epitézu, tak není nic poznat a večer, když jsem jen v tričku, tak mi to po čase přišlo už naprosto normální. Za další tři týdny jsem šla na první dávku chemoterapie. Po té první mi bylo nejhůř, byla jsem strašně unavená a pořád se mi chtělo spát a zvracet. Navíc jsem měla na jednu z chemoterapií alergickou reakci, tak sem od další dávky dostávala velmi silnou premedikaci v podobě kortikoidů. Takže jsem během té tříměsíční léčby – celkem 6 chemoterapií – po třech týdnech přibrala 10 kg. Jsem ale odhodlaná se dostat zpátky do formy, ve které jsem byla před onemocněním – ráda jsem vždy chodila běhat, tancovat, cvičit H.E.A.T. nebo třeba jezdit na kole či lyžovat. Mým koníčkem je také Strollering – cvičení s kočárkem. Takže i ta nadbytečná kila půjdou zase dolů.

Po chemoterapiích se ještě lékaři rozhodli, že mi dají i 25 ozáření hrudní stěny i přesto, že jsem po mastektomii, nádor byl totiž poměrně velký – jako tenisový míček. Za rok od ukončení léčby se také mohu těšit na rekonstrukci poprsí. Touha a víra jsou mocné čarodějky. A já moc věřím tomu, že nemoc už se mi nevrátí a já budu zdravá a jednou ze mě bude moc moudrá babička, která bude mít vnoučatům co vyprávět.

Za dva dny na to už jsem šupajdila k paní doktorce, se zvláštním pocitem, ale přesvědčená, že vše bude v pořádku. Dostalo se mi tolik vytouženého uklidnění, nádor u tak mladé holky je velmi výjimečný, obzvlášť, pokud nemám nikoho v rodině, kdo by rakovinou v minulosti onemocněl. I tak mně ale vypsala žádanku na sono a požádala mě, abych si radši zašla. Samozřejmě jsem neodmlouvala, spadl mi ohromný kámen ze srdce, říkala jsem si, jupíí, je to dobré. Ještě jsem si s paní doktorkou ujasnila, že si na sono zajdu až po návratu z dovolené, odlétala jsem totiž hned po Štědrém večeru za svým přítelem a jeho rodinou do Brazílie a to jsem rozhodně nehodlala rušit.

Po návratu z dovči jsem se zase rychle zařadila do pracovního procesu, den za dnem plynul a na sono jsem se nakonec dostala až ke konci ledna. Paní doktorce se nález nezdál, měl 3 cm a byl silně prokrvený, přistoupila tedy hned k biopsii. To byl pro mě šok, tušila jsem, že to není dobré. Biopsie byla jedním z těch bolavějších zážitků, ale celou dobu jsem si v duchu opakovala, klidně ať to bolí ještě víc, ale hlavně, ať je to v pořádku. Výsledky byly přesně za týden, odskočila jsem si pro ně z práce, s myšlenkou, že za hoďku jsem zpátky. Asi je vám jasné, že to už se nestalo a do práce jsem se přes rok nevrátila….

Pro výsledky se mnou jela kamarádka, dodnes ji obdivuju za tu odvahu. Paní doktorka šla rovnou k věci: „Moc mě to mrzí, ale z výsledků biopsie vyšlo, že nález je onkologický.“ Nebudu lhát, v hlavě se mi v tu chvíli točilo jen, že to je konec a já nic nestihla, nemám děti, s přítelem jsem teprve rok, nedostala jsem se na západ Ameriky, kam jsem tak strašně chtěla. Nevěděla jsem, jestli brečet, křičet, nebo utéct…

Potom začal kolotoč různých vyšetření, jedno bylo jasné, nádor roste velmi rychle, a tak hned další týden nastupuji na 1. chemoterapii a do té doby musím oběhat veškerá ostatní vyšetření, aby se zjistilo, zda rakovina není i v jiných orgánech. Před tím vším mě ale čekalo pár telefonátů, první byla mamka, taťka, přítel a nakonec práce. Asi to nejtěžší na tom všem je říct tuto zprávu vaším nejbližším. Každopádně důležitá informace byla, že nemám metastáze. Až den před 1. chemoterapií mi na mamografii našli malou metastázi v uzlině v pravém podpaží. To už mě ale popravdě nijak neznervóznilo, věděla jsem, že už zítra začnu konečně tu potvoru zabíjet.

První chemošku jsem absolvovala na Zeleném pruhu, s úsměvem a s kamarádkou a mamkou po boku. Čekalo mě dohromady 8 velkých chemoterapií, paní docentka mi je nasadila vzhledem k agresivitě nádoru hned po dvou týdnech, takže nebudu říkat, že to byla procházka růžovou zahradou. Věděla jsem to, paní docentka mi doslova řekla: „Budete mě nenávidět za to, co vám vaše tělo bude dělat.“ To ale neměla pravdu, byla to jízda, ale já jí za ní byla a jsem ohromně vděčná, vždyť mi zachránila život.

Další zlomový okamžik byl, když jsem přišla o vlasy. Ta chvíle, kdy se vidíte v zrcadle bez vlasů, bývá obvykle tou chvílí, kdy vám dojde, že jste opravdu nemocná a že to není jen hloupý vtip, aspoň u mě to tak bylo.

Tohle je nevýhoda rakoviny, není vidět. Až léčba, která vám pomáhá a zachraňuje vám život, z vás na pohled udělá nemocného člověka – paradox.

Po ukončení chemoterapií, v červnu, jsem dostala termín operace, rozhodnutí bylo, že se bude jednat o prs záchovný zákrok. Histologie po operaci byla negativní – obrovská radost!!! A tak už mě čekalo jen ozařování, které přišlo na řadu tři měsíce po operaci. Po ozařování jsem se těšila na celkové výsledky, které ale nepřišly, musela jsem čekat další tři měsíce, než se tělo vzpamatuje z celkové léčby.

Pro tuto chvíli mám vyhráno!!! Držte mi palce a já je budu držet vám, pokud jste právě v průběhu léčby, nebo třeba úplně na začátku. Hlavně neztrácejte naději, psychika a pozitivní nastavení je polovina úspěchu.

Já dnes mohu říct jediné, rakovina mi změnila život, změnila mi život k lepšímu. Takže já děkuji rakovině, že mi otevřela oči a ukázala mi cestu, jak žít a ne jen přežívat a mimochodem, už mám koupené letenky na západ Ameriky a 3.května, téměř rok po ukončení chemoterapií, odlétám… Už jen nesním, teď své sny žiji…

Začal kolotoč vyšetření, konzultací a naplánování léčby. Na operaci jsem šla asi po třech týdnech na chirurgii v Hradci Králové k panu doktoru Motyčkovi. Mimochodem úžasný, milý a skvělý chirurg. Po operaci následovala chemoterapie a po skončení chemoterapie mělo přijít ozařování. Verdikt – oboustranná mastektomie.

Cítím se silnější

Byl to pro mě hodně náročný rok. Ale zvládla jsem ho. Jsem na sebe svým způsobem pyšná. Dnes, s odstupem času, přemýšlím trochu jinak. Snažím se myslet pozitivně a užívat si každý den. Už neřeším hlouposti, urovnaly se mi priority v životě. Mám toho nejlepšího chlapa pod sluncem, rodinu, která mě podporuje, přátele, o kterých vím, že tu pro mě vždy budou. A možná to bude znít jako klišé, ale cítím se silnější :)

Když bylo po všem, hodně jsem odpočívala. Je Ti 33 let, máš dvě úžasný děti a úžasný lidi kolem sebe… Všichni jsou s tebou a tys to zvládla… A začala svoje puzzličky zase hezky dávat na svá místa. Šlo to pomalu a někdy ztěžka, ale strašně jsem chtěla být zase maminka, která bude se svými dětmi dovádět. Těšila jsem se na obyčejnou procházku se psem, na sportování, které mi neskutečně chybělo.

Začala jsem chodit na delší procházky, abych ruku nechala v klidu – a z chůze jsem pomalu přecházela na běh… Pár měsíců mi to trvalo… Chůze, běh, chůze, běh… Až z toho zbyl jen běh a začal mě opravdu bavit. Neměla jsem nic… Jen obyčejné tričko a kraťasy, ale když jsem vyběhla, cítila jsem se, jako by mi patřil celý svět. Můj první závod byl právě Night Run Praha 2014 – čas byl děsnej, já opatrná, ale když jsem doběhla, řekla jsem si „tak tohohle pocitu se už nikdy nevzdám“. Něco neuvěřitelného a nepopsatelného, to se musí zažít.

Velmi důležité je důvěřovat. Věřit, že jste v těch nejlepších rukou, v rukou odborníků lékařů, kteří přesně vědí, proč volí daný způsob léčby a ne jiný. Důležité je se ptát. Ptát se opravdu na vše, co člověka napadne. Důležité je číst různé brožurky, které najdete v každé onkologické a mamologické ordinaci, a neméně důležité je o všem mluvit. Jak s lidmi, které potkalo něco podobného, tak se svými nejbližšími.

Zjištění, že nemám metastázy, bylo, jak když spadne balvan ze srdce

Nezbytné je absolvovat další vyšetření, která jsou důležitá pro vyloučení metastáz v jiných orgánech. Bohužel, po ultrazvuku břicha bylo zjištěno „něco na játrech“. Něco, u čehož nelze s mojí diagnózou vyloučit, že se nejedná také o nádor. Další rána. Člověk se „smíří“ s rakovinou prsu a teď přijde jiná diagnóza. Podstatně horší, metastázy na játrech! Čekání na výsledek z magnetu bylo něco nekonečného. Není to metastáze. Neskutečná radost z toho, že mám „jen“ rakovinu prsu, je nepopsatelná.

Operace proběhla, jak měla, věděla jsem, že musím bojovat

Začátkem prázdnin 2013 jsem podstoupila operaci. Chirurgicky mi byl vyjmut nádor a všechny mízní uzliny v podpaží. Vše proběhlo, jak mělo. Reoperace nebyla nutná a já poctivě cvičila s rukou, aby byla brzy pohyblivá a nezačala otékat. Přišlo období, kdy jsem si šla pořídit paruku, šátečky, kloboučky, a díky svým úžasným kamarádkám to byla i prima zábava. V té době mi vlastně „nic“ nebylo, a tak jsem měla optimismu na rozdávání.

Měla jsem osm chemoterapií. Těžké bylo i období, kdy člověk přijde o vlasy, obočí, řasy, nehty… Zvykala jsem si na roli mimozemšťana těžko. Úsměvné bylo, když mne viděla poprvé má malá slečna a řekla mi: „Jé, mamko, ty bys mohla hrát v Návštěvnících.“ Byla jsem moc ráda, že jsem mohla absolvovat hormonální i biologickou léčbu. Bioléčba (Herceptin) byla na rok a půl a hormonální v podobě každodenní tabletky trvá do dnes a bude ještě několik let pokračovat. Měla jsem i sérii radioozařování (cca 34x). Byla jsem popálená, mazala se sádlem, byla velmi unavená, ale vše se krásně zahojilo a dnes není nejmenší známka, že by něco takového probíhalo :-). Velice jsem si uvědomovala, jaké mám velké štěstí, že mohu mít naordinováno vše, co v současné době medicína v boji proti rakovině má a zná.

Pomalu se vracím do původního těla

Nyní se pomalu vracím do „původního“ těla a musím říci, že to jde moc pomalu. Kondička, která kdysi byla, se nabírá opravdu pozvolna, ale už jsem začala opět sportovat a chodit na koníčky, které mne moc chyběly. Také jsem se již vrátila na poloviční úvazek do své práce, a i to je pro mne velká změna v návratu k normálnímu chodu života. A ještě jeden okamžik mne vstoupil do života a obohatil na duši a srdíčku… Byla jsem seznámena s Belliskami, organizací, která pomáhá mladým ženám s rakovinou prsu jak v období léčby, tak i po ní. Jsou to úžasné ženy, nabité pozitivní energií a optimismem. Každá má svůj vlastní, velmi silně emotivní příběh a každá z nich je velkou bojovnicí za život. Jsem šťastná, za to, že mám to štěstí je míti za přítelkyně a býti přijata jako jedna z nich!

Pak to šlo všechno strašně rychle. Návštěva úžasné onkoložky v Praze, další vyšetření a naplánování série chemoterapií. V Praze jsem se teprve dozvěděla, jak moc je můj nádor agresivní a co všechno mě čeká. Jedna z informací byla, že bohužel přijdu o své dokonalé vlasy. Neváhala jsem ani vteřinu a vlasy jsem se rozhodla darovat. Mé kroky mířily do Děčína, kde byla čerstvě založená nadace Ostříhej se Česko, kde jsem se ihned objednala, abych vlasy mohla předat někomu, kdo je potřebuje. Když se děvčata z nadace dozvěděly můj příběh, tak se rozhodly, že budu první, kdo paruku od nadace dostane. Byl to nádherný pocit a čest dostat od tolika lidí, co mají srdce na pravém místě, nádhernou paruku.

Následovalo už jen kolečko chemoterapií, ultrazvuků, mamografů a vyšetření. Naštěstí můj pěticentimetrový obřík dobře reagoval na léčbu a zmenšoval se. Po ukončení chemoterapií měl pouhých sedm milimetrů. A následovala operace. Začínala jsem si zvykat na jedno prso a epitézu. I když je to obrovský zásah na psychiku, tak pro mě bylo snad horší přijít o vlasy než o prso.

Když se ohlédnu zpátky, tak vidím spoustu lásky a starosti od mé rodiny a přátel. Samozřejmě se najdou lidé, kteří Vám přáteli byli, ale dnes už nejsou. To je prostě život, ale i za to jsem šťastná a děkuji, že vidím, co jíní nevidí. Otevřel se mi nový okruh přátel a zažívám úžasné věci. Život je krásný a je potřeba ho žít na plno. Starejte se o sebe a mějte se rádi.

Do dvou dnů jsem zahájila chemoterapie trvající přes 5 měsíců. Přidala se pětiletá hormonální léčba. X žádanek na další vyšetření – rentgen plic, ultrazvuk jater, scintigrafie kostí, genetika… Chemoterapie mi přivodily různé záněty, nejzávažnější byl akutní zánět žlučníku, kvůli kterému jsem skončila na týden na kapačkách v nemocnici. K tomu se přidalo vnitřní krvácení po aplikaci injekce hormonální léčby. Když se to srovnalo, přidala se k těmto dvěma metodám ještě biologická léčba na rok. Po skončení chemoterapií jsem nastoupila operaci – naštěstí jen odebrání nádoru s přilehlou tkání a dvěma uzlinami. Následovalo protonové ozařování a s ním radiační popáleniny nebo doživotní zatuhnutí tkáně. Každý den po dobu 33 dnů jsem se snažila nadechnout tak, abych neměla ozářené srdce, a to mohlo bít dál. Ty nejhorší věci jsem měla za sebou. V srpnu 2018 jsem pak skončila i biologickou léčbu a až do roku 2022 pokračuji s hormonální terapií. To vše jsem musela podstoupit, abych se dožila 30 let a víc. Výsledky toho všeho jsou naštěstí dobré – včasný záchyt nádoru díky samovyšetření, kvalitní péče, a hlavně podpora rodiny a přátel. Bez nich bych to nezvládla, byli jsme stále spolu. Bez nich bych si po rozchodu přišla opuštěná, takhle jsem si přišla milovaná.

Jakmile jsem se zbavila chemoterapií, radioterapie a všech vedlejších účinků (nekontrolovatelné krvácení z nosu, necitlivost končetin, únava atd.), začala jsem žít. Myslím tím opravdu žít. S oblibou říkávám, že jsem se sice narodila roku 1992, ale žiji opravdu od roku 2018. Začala jsem si víc vážit sebe, své energie a času. Naučila jsem se říkat Ne. Velkým rozhodnutím v této věci bylo splnit si sen a odjet na Nový Zéland. Když zvládnete rakovinu, tak zvládnete i s jedním kufrem odjet na druhou stranu světa, sami, na půl roku. Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. Vystoupala jsem na aktivní sopky, viděla Mléčnou dráhu na hvězdné obloze, sjela kajakem Tasmanovo moře, navštívila Hobitín a získala přátelé ze všech koutů světa. A řekla si, že se jednou rozhodně vrátím.

Důležitá je pro mě i osvěta. O své zkušenosti jsem se rozmluvila v časopise Moje psychologie, na webu Blesk.cz, v rádiu Expres FM, v týdeníku Raport, fotila jsem pro projekt Marka Kolaříka Silná 12tka atd. S fotografkou Bet Orten a návrhářkou Hanou Noble (Lazy Eye) jsme nafotily kampaň o možnosti darovat vlasy na onkologické paruky. Chtěla jsem se ale posunout dál, takže jsem začala spolupracovat s nadačním fondem Pink Bubble a přišly také Bellisky, tedy projekt Bellis – Mladé ženy s rakovinou prsu. Připojila jsem se k edukacím o samovyšetření prsu, využila své PR zkušenosti pro psaní článků na web a v neposlední řadě na chystaného Průvodce rakovinou prsu, který vyjde letos na podzim. Spolu toho dokážeme víc, třeba i změnit povědomí o nemoci, kterou mají lidé spojenou jen se smrtí.

Jsem jednou z těch šťastnějších, protože nemoc měla u mě relativně dobrý průběh. Beru rakovinu jako šanci něco v životě změnit, naučit se žít a nepromarnit jediný den. Dělat radost nejen druhým, ale také sobě. Pomáhat a věřit. Tak, abych si na konci života řekla: „Žila jsem, jak nejlépe jsem uměla. Nic bych nezměnila.“