Jana

„Čekám miminko,“ bylo to první, co mi paní Jana řekla a štěstím doslova zářila. Křehká blondýnka přiletěla kvůli našemu setkání až z Anglie, kam se před lety vdala. A právě tam také před časem zjistila, že s jejími prsy není něco v pořádku…

„Jako všechny ostatní, i já jsem si jednoho dne nahmatala bulku v prsu. Objednala jsem se tedy na vyšetření, pamatuji si, že to bylo před Štědrým dnem. Na vánoční svátky jsem tedy letěla domů do Čech a v lednu si šla na histologii pro výsledky. Bohužel, bylo to zhoubné,“ vypráví Jana a hlas se jí nepatrně chvěje. „Řekli mi, že mi uříznou prso a ať počítám s tím, že mi slezou vlasy. Ale prý mě nebudou ozařovat, takže bych jednou mohla mít děti.“

Chemoterapii, která následovala po operaci a trvala dlouhých pět měsíců, zvládala paní Jana dobře. „Až podezřele dobře. Říkala jsem si, jestli mi nedávají nějaké placebo,“ směje se, i když tehdy jí zrovna do smíchu nebylo. „Když jsem zjistila, jak jsem nemocná, ihned jsem se rozešla s přítelem. Říkala jsem mu, že stejně umřu, tak ať se zbytečně netrápí. Ale on je opravdu úžasný, celou dobu za mnou létal z Anglie a byl mi oporou, stejně jako moje rodina.“

Kontakt na Mamma HELP Jana získala přes kamarádku z New Yorku, která se shodou okolností velmi dobře zná z Janou Drexlerovou. „Akcí Mammahelpek se účastním, jak jen to jde. Žiji ale v Anglii, tak je to trošku náročnější, ale skloubit se to dá. Ráda maluji a kreslím, účastním se různých dražeb, módních přehlídek a podobně.“

Jelikož Jana žije napůl v Anglii a napůl v České republice, má jedinečnou možnost porovnat rozdíl mezi oběma zeměmi v přístupu k ženám po ablaci prsu. A jak z tohoto srovnání vycházíme? Příliš dobře ne… „V Anglii mají lepší a ohleduplnější přístup k nemocným i uzdravujícím se. Jeden příklad za všechny. Jelikož jsem těhotná, potřebuji speciální podprsenku pro kojící ženy po ablaci prsu. V Anglii ji běžně seženete, ale tady na mě prodavačka ve specializované prodejně vytřeštila oči a zeptala se, jestli jsem se nezbláznila. Něco takového nikdy neměli a mít nebudou, mám prý holt smůlu. Takové bezcitné chování mě vždy rozpálí doběla. V přístupu k nemocným lidem se máme opravdu ještě co učit,“ tvrdí rázně Jana.