Bára

První operace prsu se Bára vůbec nebála. Vždyť ji lékaři ubezpečovali, že bulka, kterou si nahmatala, je neškodná. O to větší šok ji čekal, když se probrala z narkózy. Diagnóza rakovina prsu ji srazila na kolena, ale ona svůj boj nevzdala. Ani když se zákeřná nemoc opět vrátila.

V kolika letech jste si vyslechla diagnózu – rakovina prsu?

Ve svých 25 letech, kdy jsem si sama nahmatala bulku v prsu. Tedy ne hned. Lékaři ji nějaký čas léčili pouze jako tukovou bulku. Až po delší době, kdy už neviděli jiné východisko, jsem podstoupila operaci. Po ní pak konstatovali, že mám zhoubný nádor. Prodělala jsem chemoterapii a radioterapii a myslela si, že mám vyhráno. Jenže bohužel… Naštěstí jsem chodila na pravidelné kontroly, kde mi po sedmi letech objevili rakovinu prsu znovu. Nemoc se vrátila a já musela podstoupit další operaci, při níž mi byl s nádorem odstraněn i prs. To mi bylo 33 let. Nyní jsem dokončila další půlroční chemoterapii a věřím, že navždy úspěšně!

Objevila se rakovina prsu u vás v rodině už dříve?

Bohužel ano. Tato nemoc je v mém případě dána genetickými dispozicemi. Nemoc prodělala také moje maminka, ale i její sestra – má teta.

To musí člověka vyděsit, když si vyslechne takovou diagnózu…

Vzhledem k tomu, že mi byla bulka v prsu nejdříve léčena jako nezávadný nález, žádné nebezpečí jsem si nepřipouštěla. Operace měla být jednoduchým zákrokem, po němž jsem mohla jít hned druhý den domů. Když jsem se ale probudila, čekal mě obrovský šok. Diagnóza zněla: rakovina prsu. První, na co jsem pomyslela, byla smrt. Pořád jsem si opakovala, že to přece nemůže být pravda… Hlavou mi probíhaly tisíce myšlenek. Ale co dál? Další a další informace, které jsem o této nemoci získávala, mě naštěstí začaly uklidňovat. Do chemoterapeutické léčby už jsem šla s nadějí na přežití. Měla jsem též štěstí, že nádor byl v době operace stále ještě malý a dal se odstranit celý. Bez zasažení uzlin.

Jak jste prožívala obtížné období chemoterapie?

Moje první chemo-léčba byla dost drsná, zažila jsem opravdu krušné chvilky. Snažila jsem se ale myslet stále pozitivně. V tom mi moc pomohl zejména můj manžel, rodina i přátelé. Obrovskou motivací při druhé léčbě byly také mé děti – tříletý Jonáš a roční Magdalenka. Pomohlo i to, že jsem se nevzdala svých běžných aktivit. Pořádání sportovních akcí, trénování týmu roztleskávaček – to vše můj mozek neustále zaměstnávalo a nebyl čas myslet tolik na nemoc. Fungovalo i čtení pozitivních knih. Časem jsem už byla schopna o léčbě i vtipkovat. Například o radioterapii jsem říkala, že chodím na „solárko“.

Dokázala jste o svých pocitech mluvit se svými blízkými?

Ze začátku to bylo velmi těžké. Když ale zábrany povolily a já se dokázala se svými pocity blízkým lidem svěřit, moc se mi ulevilo. Myslím, že je zásadní dokázat si se svou rodinou o všem promluvit. Pak jde vše mnohem snáze.

Jak hodnotíte přístup českého zdravotnictví?

Od okamžiku zjištění správné diagnózy byl přístup lékařů opravdu profesionální a citlivý. S péčí jsem byla velmi spokojená. Dodnes mne ale zaráží, že před první operací neexistovala metoda díky níž by zjistili, že mám rakovinu a léčili mne na jinou nemoc. Nebo jen k takové metodě nepřistoupili? Pamatuji si jen, jak mi opakovali, že v mém věku není tak závažné onemocnění možné.

Obrátila jste se také na nějakou speciální organizaci pro pomoc pacientům?

Kontaktovala jsem s konkrétními dotazy a prosbou o pomoc Mamma HELP a též projekt společnosti Avon – Zdravá prsa. Moc to pro mne znamenalo zejména v prvotní fázi, kdy jsem o tomto tématu ještě nedokázala mluvit s nejbližšími. Mohla jsem se ptát na detailní informace, slyšela příběhy ostatních, dovídala se nové informace a získala naději! Myslím, že tyto dva projekty odvádí velmi dobrou práci. Starají se o informovanost, která, podle mého názoru, v České republice chybí.

Co si myslíte o projektu Avon proti rakovině prsu?

Absolutně mne nadchl! Je velice důležité, aby se o této nemoci mluvilo, informovalo a hlavně aby se propagovala včasná prevence, která může zachránit život. Jako ten můj. Již dvakrát!

 Lze říct, že vás nemoc něčemu naučila, popřípadě vám přinesla i něco pozitivního?

Rozhodně už neřeším malichernosti. Vážím si více života a zdraví pro mne není pouhé slovíčko. Když někomu přeji k narozeninám hodně štěstí a zdraví, myslím to určitě hlouběji než ti, kteří si neprošli takovou nemocí. Prostě si všímáte těch podstatných věcí v životě a chcete si ho opravdu užít!